Ze šuplíku 1

Většina milovníků čtení sní o tom, že jednoho dne napíšou a vydají vlastní knihu. Málokdo to však uskuteční, ať už z důvodu, že knihu nikdy nedopíšou nebo se jim prostě nakonec nepodaří ji vydat. A tak většina příběhů či celých knih končí v šuplíku nebo rovnou v koši. I já pár takových mám a po dlouhém zvažování jsem se rozhodla je „ze šuplíku“ vytáhnout alespoň na blog.

Tenhle příběh, ale tak úplně „šuplíkový“ není. Na začátku roku jsem ho posílala do jedné soutěže. Byla od projektu Rosteme s knihou, která podporuje čtení knih. Kdo četl můj blog dříve ví, že jsem se umístila a jela jsem na vyhlášení na knižní veletrh Svět knihy v Praze.  Tam jsem se nakonec dozvěděla, že ve své kategorii (střední školy) jsem se umístila celkově druhá. Udělalo mi to ohromnou radost, už jen proto, že ve všech třech kategoriích se účastnilo přes 2700 příběhů, a i kdyby bylo v mé kategorii třeba jen 300 účastníků, je to i tak pro mě ohromný úspěch. Téma, na které se psalo, bylo Město jako literární kulisa.  Podmínkou bylo pouze splnit zadání a napsat příběh, úvahu, povídku či jakkoli jinak něco maximálně na jednu A4.

A tady je můj příběh :)

Město lze pojmenovat spoustu způsoby. Někdo ho pojmenuje jménem, někdo mu říká domov a jiní berou město jako samozřejmost. Já s oblibou tvrdím, že Město je jako velké okno do života lidí. S radostí si sedám do útulné, prosklené kavárny v jeho středu a pozoruji dění každodenního městského života. Nad hrnkem, ze kterého se line ta krásná a známá nahořklá vůně kávy, sleduji spletité příběhy lidí z města.

Většina lidí pospíchá. Ach, jak si uvědomuji tu uspěchanost dnešní stresující doby. Vidím muže, jak s naleštěným koženým kufříkem kamsi spěchá, s telefonem u ucha a díky jeho dlouhým krokům mi brzy zmizí z dohledu. Nejspíš to byl nějaký vážený či nevážený podnikatel, který se hrnul uzavřít další výhodný či nevýhodný obchod nebo možná jen otec, který se po dlouhé úmorné práci v kanceláři těší domů za svou rodinou.

Pak jde přes náměstí žena, vláčející své vzpouzející se dítě za ruku a s pocitem zoufalství, které má vepsané ve tváři zastaví. Dítě křičí stále dál a jí dochází trpělivost. Její ruka najde svůj cíl na chlapcově tváři a on se na ní s překvapením zadívá. Stáhne se od ní o několik centimetrů dál, z dálky možná neznatelných pro nezkušeného pozorovatele a s křikem, ale už pokorně jde se svojí matkou dál. Vnímám tu násilnou lidskou povahu, která je zakořeněná hluboko v nás a která způsobuje, že vztek ovládá nejen mysl, ale i naše tělo. Většina z nás tu povahu vlastní aniž si to uvědomují. Trochu si povzdechnu a zadívám se opět na ruch dnešního rána.

U lavičky stojí dívka a chlapec. Zahledím se na ně a je mi jasné, že jsou pár, který právě prochází hádkou. Ona stojí se zkříženýma rukama a její plavé vlasy povlávají ve větru. On ke mně stojí zády, ale přesto si všimnu, že jeho ramena jsou shrbená a něco rychle mumlá. Jeho ruce se míhají v zuřivých gestech, které naznačují, v jak bezvýchodné situaci se cítí. Ona už ho nedokáže poslouchat, a tak se otáčí a chce odejít. On jí ale chytí za paži, něco jí pošeptá a chvíli spolu tak nečinně stojí.  Jako kdyby neexistovalo nic jiného, než ten okamžik kdy si jejich oči bezeslovně povídají. Poté se dívka usměje, obejmou se a odcházejí spolu pryč. Na tváři se mi rozprostře úsměv a říkám si, jak dokážou slova nejen zraňovat, ale i léčit.

Každý den chodím do jiné kavárny ve Městě. V každé jeho části lze pozorovat jiné příběhy, některé jsou zajímavé a jiné ne. Ale ještě nikdy si mě nikdo nevšiml. Lidé procházejí kolem, zahleděni do svých problémů a radostí a slepě následují cíl své cesty. Většina z nich vidí, ale přesto nevidí nic. Dívky nevidí, jak se na ně jejich kamarád dívá pohledem, který naznačuje, že by chtěl být něco víc než jen přítel. Muži nevidí, jak ženy tahají těžké tašky plné různých věcí, které jsou občas potřebné a jindy ne. Ani jak si nikdy nestěžují, že tašky neunesou nebo že to dělají kvůli nim. Ženy nevidí jak, o ně jejich protějšky mají strach, kdykoliv se příliš rychle přiblíží nějaké auto či podezřele vypadající člověk. Někdy si říkám, že slepý toho vnímají vlastně víc než ti, kteří sice mají zrak, ale neumí ho používat. Sedím opět ve své oblíbené kavárně na náměstí a vyhlížím další zajímavé poznatky, které svým pozorováním často i nevědomky získávám.

Vidím muže, který jde se svým psem. Pes radostně poskakuje, očichává kdejaký pach a vrtí ocasem. Pokradmu pozoruje svého pána, který kráčí vedle něho. Ale muž se tváří sklíčeně, netečně a nevnímá radost tvora, který je mnohem šťastnější než on, aniž by to sám byť jen tušil. Pes vidí jen svého pána a je rád, že s ním je. Muž však přemítá, nejspíš o svých starostech a psa si dále nevšímá. Pes na vodítku najednou uvidí jiného psa, který na něj radostně zavrtí ocáskem a vrhne se za ním. S mužem to trhne dopředu a já s lítostí pozoruji, jak si vylévá svůj vztek na stvoření, které ještě před chvílí radostně poskakovalo u jeho nohy. Zavrtím hlavou a napiji se své oblíbené kávy s lehkou příchutí mandlí. Nechci už dál přemýšlet o lidských neduzích, ke kterým začínám pociťovat odpor a tak se jen tupě podívám před sebe. A v tu chvíli si jí všimnu.

Přímo naproti kavárně, ve které nyní provozuji svůj každodenní zvyk, je nevýrazná restaurace a za skleněnou výlohou sedí dívka. Má vlasy rudé jako oheň a se zájmem pozoruje. Nepozoruje však lidi z města jako já. Pozoruje mě. Se zvláštním pocitem přecházím ulici přímo k ní. Zastavím se před výlohou a chvíli se na sebe díváme. Vím, že jsem ji nikdy neviděl, ale přijde mi, jako bych ji znal celé věky. Dívka vstane a za pár vteřin už stojí přede mnou. Její kaštanově hnědé oči najdou ty mé a já cítím, jak tiše vedou ten zvláštní, bezeslovný rozhovor. Uvědomím si, že lidé z města nejsou jediní, kteří sice mají zrak, ale přesto nevidí to, co je opravdu důležité. A také vím, že ona mi právě ukázala, že skutečný život není jen o pozorování, ale také o cítění. Cítění, která možná někdy nechápeme.