Většina milovníků čtení sní o tom, že jednoho dne napíšou a
vydají vlastní knihu. Málokdo to však uskuteční, ať už z důvodu, že knihu
nikdy nedopíšou nebo se jim prostě nakonec nepodaří ji vydat. A tak většina
příběhů či celých knih končí v šuplíku nebo rovnou v koši. I já pár
takových mám a po dlouhém zvažování jsem se rozhodla je „ze šuplíku“ vytáhnout
alespoň na blog.
Tenhle příběh, ale tak úplně „šuplíkový“ není. Na začátku
roku jsem ho posílala do jedné soutěže. Byla od projektu Rosteme s knihou,
která podporuje čtení knih. Kdo četl můj blog dříve ví, že jsem se umístila a
jela jsem na vyhlášení na knižní veletrh Svět knihy v Praze. Tam jsem se nakonec dozvěděla, že ve své
kategorii (střední školy) jsem se umístila celkově druhá. Udělalo mi to
ohromnou radost, už jen proto, že ve všech třech kategoriích se účastnilo přes
2700 příběhů, a i kdyby bylo v mé kategorii třeba jen 300 účastníků, je to
i tak pro mě ohromný úspěch. Téma, na které se psalo, bylo Město jako literární kulisa. Podmínkou bylo pouze splnit zadání a napsat příběh,
úvahu, povídku či jakkoli jinak něco maximálně na jednu A4.
A tady je můj příběh :)
Město lze pojmenovat spoustu způsoby. Někdo ho pojmenuje
jménem, někdo mu říká domov a jiní berou město jako samozřejmost. Já
s oblibou tvrdím, že Město je jako velké okno do života lidí.
S radostí si sedám do útulné, prosklené kavárny v jeho středu a
pozoruji dění každodenního městského života. Nad hrnkem, ze kterého se line ta
krásná a známá nahořklá vůně kávy, sleduji spletité příběhy lidí z města.
Většina lidí pospíchá. Ach, jak si uvědomuji tu
uspěchanost dnešní stresující doby. Vidím muže, jak s naleštěným koženým
kufříkem kamsi spěchá, s telefonem u ucha a díky jeho dlouhým krokům mi
brzy zmizí z dohledu. Nejspíš to byl nějaký vážený či nevážený podnikatel,
který se hrnul uzavřít další výhodný či nevýhodný obchod nebo možná jen otec,
který se po dlouhé úmorné práci v kanceláři těší domů za svou rodinou.
Pak jde přes náměstí žena, vláčející své vzpouzející se
dítě za ruku a s pocitem zoufalství, které má vepsané ve tváři zastaví.
Dítě křičí stále dál a jí dochází trpělivost. Její ruka najde svůj cíl na
chlapcově tváři a on se na ní s překvapením zadívá. Stáhne se od ní o
několik centimetrů dál, z dálky možná neznatelných pro nezkušeného
pozorovatele a s křikem, ale už pokorně jde se svojí matkou dál. Vnímám tu
násilnou lidskou povahu, která je zakořeněná hluboko v nás a která
způsobuje, že vztek ovládá nejen mysl, ale i naše tělo. Většina z nás tu
povahu vlastní aniž si to uvědomují. Trochu si povzdechnu a zadívám se opět na ruch
dnešního rána.
U lavičky stojí dívka a chlapec. Zahledím se na ně a je
mi jasné, že jsou pár, který právě prochází hádkou. Ona stojí se zkříženýma
rukama a její plavé vlasy povlávají ve větru. On ke mně stojí zády, ale přesto
si všimnu, že jeho ramena jsou shrbená a něco rychle mumlá. Jeho ruce se míhají
v zuřivých gestech, které naznačují, v jak bezvýchodné situaci se
cítí. Ona už ho nedokáže poslouchat, a tak se otáčí a chce odejít. On jí ale
chytí za paži, něco jí pošeptá a chvíli spolu tak nečinně stojí. Jako kdyby neexistovalo nic jiného, než ten
okamžik kdy si jejich oči bezeslovně povídají. Poté se dívka usměje, obejmou se
a odcházejí spolu pryč. Na tváři se mi rozprostře úsměv a říkám si, jak dokážou
slova nejen zraňovat, ale i léčit.
Každý den chodím do jiné kavárny ve Městě. V každé
jeho části lze pozorovat jiné příběhy, některé jsou zajímavé a jiné ne. Ale
ještě nikdy si mě nikdo nevšiml. Lidé procházejí kolem, zahleděni do svých
problémů a radostí a slepě následují cíl své cesty. Většina z nich vidí,
ale přesto nevidí nic. Dívky nevidí, jak se na ně jejich kamarád dívá pohledem,
který naznačuje, že by chtěl být něco víc než jen přítel. Muži nevidí, jak ženy
tahají těžké tašky plné různých věcí, které jsou občas potřebné a jindy ne. Ani
jak si nikdy nestěžují, že tašky neunesou nebo že to dělají kvůli nim. Ženy nevidí
jak, o ně jejich protějšky mají strach, kdykoliv se příliš rychle přiblíží
nějaké auto či podezřele vypadající člověk. Někdy si říkám, že slepý toho vnímají
vlastně víc než ti, kteří sice mají zrak, ale neumí ho používat. Sedím opět ve
své oblíbené kavárně na náměstí a vyhlížím další zajímavé poznatky, které svým
pozorováním často i nevědomky získávám.
Vidím muže, který jde se svým psem. Pes radostně
poskakuje, očichává kdejaký pach a vrtí ocasem. Pokradmu pozoruje svého pána,
který kráčí vedle něho. Ale muž se tváří sklíčeně, netečně a nevnímá radost
tvora, který je mnohem šťastnější než on, aniž by to sám byť jen tušil. Pes
vidí jen svého pána a je rád, že s ním je. Muž však přemítá, nejspíš o
svých starostech a psa si dále nevšímá. Pes na vodítku najednou uvidí jiného
psa, který na něj radostně zavrtí ocáskem a vrhne se za ním. S mužem to
trhne dopředu a já s lítostí pozoruji, jak si vylévá svůj vztek na stvoření,
které ještě před chvílí radostně poskakovalo u jeho nohy. Zavrtím hlavou a
napiji se své oblíbené kávy s lehkou příchutí mandlí. Nechci už dál
přemýšlet o lidských neduzích, ke kterým začínám pociťovat odpor a tak se jen
tupě podívám před sebe. A v tu chvíli si jí všimnu.
Přímo naproti kavárně, ve které nyní provozuji svůj
každodenní zvyk, je nevýrazná restaurace a za skleněnou výlohou sedí dívka. Má
vlasy rudé jako oheň a se zájmem pozoruje. Nepozoruje však lidi z města
jako já. Pozoruje mě. Se zvláštním pocitem přecházím ulici přímo k ní.
Zastavím se před výlohou a chvíli se na sebe díváme. Vím, že jsem ji nikdy neviděl,
ale přijde mi, jako bych ji znal celé věky. Dívka vstane a za pár vteřin už
stojí přede mnou. Její kaštanově hnědé oči najdou ty mé a já cítím, jak tiše
vedou ten zvláštní, bezeslovný rozhovor. Uvědomím si, že lidé z města nejsou
jediní, kteří sice mají zrak, ale přesto nevidí to, co je opravdu důležité. A
také vím, že ona mi právě ukázala, že skutečný život není jen o pozorování, ale
také o cítění. Cítění, která možná někdy nechápeme.
Žádné komentáře:
Okomentovat