ROZHOVOR s Danielem Kapčou, autorem Panského klubu.

Možná jste už o téhle knize slyšeli, možná je to pro vás novinka. Každopádně tahle kniha nedávno rozdělila její čtenáře na několik skupin. Ačkoli téměř všichni se shodují na zvrácenosti knihy, jedni ji milují, další odmítají a jiným se třeba líbí, ale nikdy by to nepřiznali. Je to něco nového, neobvyklého a čtenáři to dobře vědí. Ano, samozřejmě se jedná o nedávnou prvotinu autora Daniela Kapči – Panský klub a naproti tomu, že kniha svádí k úvahám, zda je její autor v pořádku, musím vás ujistit, že Daniel je psychicky naprosto v pořádku a v rámci možností obyčejný člověk, jako všichni ostatní :D.

Foto vypůjčené z blogu dragell.cz, z nedávného křtu knihy

Kniha jako taková není určená mladistvým (ale znáte to, zakázané ovoce… :P) a slabším povahám. Sám autor ve svém úvodu ke knize uvádí také varování ke knize, za což ho oceňuji, protože už jen prvních pár vět může být pro čtenáře opravdu trochu šok. Zde je krátký úryvek z autorova varování:

 „Rád bych upozornil budoucí čtenáře na obsah této knihy. Příběh se odehrává ve značně bizarním světě a jsou tu i pasáže násilného charakteru, které citlivějším čtenářům mohou být nepříjemné. Není mým záměrem kohokoliv odrazovat, ale nerad bych knihou šokoval lidi, kteří špatně snáší násilí, byť „jen” na papíře. Dále bych rád podotkl, že kniha je psána poměrně peprným a drsným jazykem a mnohdy se schválně nedrží tradičního spisovného jazyka, který by působil značně rušivým dojmem v kontextu celého světa a příběhu, který se v něm odehrává.“

Mě samotnou tato kniha letos zaujala asi nejvíc z aktuálního českého knižního trhu. A to nejen zajímavou obálkou, ale hlavně také obsahem. A to i když zatím nemohu knihu soudit komplexně podle obsahu, protože se ji přečíst teprve chystám. Avšak veřejně přístupná ukázka z knihy, kterou jsem doslova zhltla na posezení, mi stačila k tomu, abych se utvrdila v tom, že tuto knihu musím mít. Nápad a jeho zpracování autora mě nadchnul hned z několika důvodů.

 Za prvé je to nové. Po všech těch ohraných upírech, vlkodlacích a podobných stvořeních je to zaručeně něco jiného a autor to navíc napsal velmi čtivým způsobem. Za druhé, pokud jste měli co dočinění alespoň z ukázkou jako já, již prolog vás nutí číst dál, protože absolutně nezapadá do celkového obsahu. Za třetí, autor se rozhodl jít proti proudu a i přes bizarnost tématu, o kterém se rozhodl psát, knihu nakonec vydal. Určitě je to inspirací pro ostatní, kteří by rádi vydali něco, co tak úplně nezapadá do obvyklé četby. A v neposlední řadě je to něco, co rozvádí velmi citlivé téma. Ale popravdě, koho občas nenapadají zvláštní věci, se kterými byste se nikomu jen tak nesvěřili, že…?

A teď už pojďme k rozhovoru s Danielem Kapčou. Když jsem se rozhodla ho oslovit a požádat o odpovědi na pár otázek, obávala jsem se, že nebude chtít spolupracovat, což by mě mrzelo. A určitě nejsem jediná, koho zajímají odpovědi na různé otázky ohledně knihy. Musím říct, že Daniel mě opravdu velmi mile překvapil. Nejen, že byl velmi ochotný spolupracovat, byl také velmi příjemný a sdílný. Sám mi ihned nabídl tykání a tak se celá konverzace hned posunula ze značně formální, na více přátelskou. Navíc mi odpovědi poslal ještě ten den, co jsem ho o ně požádala. Takže pokud ho budete chtít sami oslovit, vůbec se nebojte špatné reakce. Pokud byste mu chtěli například sdělit, že se vám kniha líbila nebo se ho na něco zeptat, můžete ho třeba oslovit na facebookové stránce jeho knihy. Určitě vám rád odpoví. (https://www.facebook.com/KnihaPanskyKlub/?fref=ts)

A zde už přikládám slíbený rozhovor:

1.            Jak dlouho Panský klub vznikal?

Od prvotního nápadu po samotné vydání asi tři roky. Samotné psaní mi zabralo asi rok a dva měsíce. Také jsem se jako většina spisovatelů setkal s autorským blokem, který v mém případě trval rok a půl. V té době jsem pouze promýšlel svět a další náležitosti příběhu, ale nenapsal jsem ani řádku textu. A několik měsíců trvaly samotné přípravy na tisk jako korekce, grafická sazba a další.

2.            Kdy tě napadlo, že by byla zajímavá kniha o nerozkládajících se mrtvolách a neobvyklém Panském klubu? Bylo to u nějaké příležitosti nebo se nápad objevil zčista jasna?

Samotné myšlenka a pojetí Panského klubu vychází z gladiátorských škol starého Říma. K nim mě přivedl seriál Spartacus, který jsem sledoval v době úvah nad prostředím a příběhem. A svět nehnijících mrtvol mě napadl v tramvaji pří ranní cestě do práce. Měl jsem už dost všech těch upírů, vlkodlaků, potomků prastarých ras, zombies a dlouhé řady jiných tuctových námětů. Ale konkrétně ze zombies vznikl můj tzv. GENový svět (pozn. autora: GEN je nemoc, která zabraňuje rozkladu mrtvol). Já si totiž říkal, že když neustále mrtví vstávají z hrobů, tak co kdyby se jim naopak do nich nechtělo? A bylo to. Základní kámen byl položen.

3.            Stalo se ti někdy při psaní, že ses doslova vžil do role některé postavy, například Dominika nebo jiné postavy? 

Jako autor jsem se musel umět vžít do všech postav a představit si, jak myslí, cítí, vnímají a z toho vyvozovat důsledky a reakce. Ale není to tak, že bych si vyloženě užíval psaní té či oné postavy. U některých jsem se bavil více, u jiných zase méně. To je tak vždycky.

4.            Pokud by se něco takového stalo, myslíš si, že bys propadl nekrotismu nebo by tě tento trend zanechal chladným? 

Hehe, sám nevím. Záleželo by asi na více faktorech. Jestli by to byla čerstvá věc, nebo bych se do toho narodil, o co by šlo atd. Ten svět nabízí nepřeberné množství možností, a mnohé z nich se do knihy ani nedostaly. Z toho, co se v knize vyskytuje, tak bych např. zkusil ty organické sexuální pomůcky, na druhou stranu, sex s mrtvými mě nějak neláká. Ono už je nuda souložit s živou holkou, co leží jak mrtvá, natož se skutečně mrtvou :D 

5.            Neříkají ti občas čtenáři, že jsi zvrácený?

No samozřejmě, že říkají. Taky přemítají, jestli scény v knize jsou mými sexuálními choutkami, nebo zda se mě zřekli mí rodiče a kamarádi, či se zajímají o obsah mého sklepení :D Neskutečně moc se nad takovými poznámkami bavím. Nejhorší je, že někteří jedinci to myslí smrtelně vážně…

6.            Oslovil jsi pro vydání knihy nějaké nakladatelství nebo jsi knihu ihned zpočátku chtěl vydat na vlastní náklad?

Ano, oslovil jsem jich asi půl tuctu, ale nikdy jsem si nedělal naděje, že některé vydavatelství bude mít stejné koule jako já, a bude chtít zkusit vydat něco, co rozvíří vody. A opravdu jsem nebyl odmítnut kvůli kvalitě díla, jak by si někteří mohli myslet, ale skutečně jen díky tomu, o čem jsem psal. Takže jsem nechtěl ztrácet čas dalšími pokusy a radši se vrhl na přípravy k vydání samonákladem.

7.            Patříš k milovníkům čtení nebo se o čtení zajímáš spíše okrajově a raději si píšeš vlastní příběhy?

Rád čtu. Sice jsem začal číst relativně pozdě, a nemám na něj tolik času, ale pokud se místo najde, tak mám vždycky něco rozečteného nebo v zásobě. K psaní samotnému mě inspirovala bývalá přítelkyně. Do té doby jsem na to neměl ani pomyšlení.

8.            Pokud rád čteš, tak jaké to jsou většinou knihy a kterou máš nejraději?

Jsem srdcem milovník sci-fi, takže tohle je můj hlavní žánr. Z něj mám rád hlavně Isaaca Asimova a jeho Nadaci, nebo sérii Duna od Franka Herberta. Ale nepohrdnu ani fantasy (Zěměplocha, Zaklínač) a občas to proložím i jiným žánrem (např. Šifrou mistra Leonarda od Dana Browna).

9.            Snil jsi jako dítě o psaní knih nebo to přišlo spíše náhodou?

Jako dítě jsem chtěl být kolotočářem :D Ale spisovatelem? To by mě v životě nenapadlo, vzhledem k mým literárním (ne)úspěchům ve slohových pracích na základní a střední škole.

10.          Čteš recenze na svou knihu nebo se tomu raději vyhýbáš?

Pokud na nějakou narazím, tak si ji přečtu. Sem tam kouknu i na databáze knih a přečtu si komentáře.

11.          Jaké nejzajímavější tvrzení jsi slyšel nebo četl o Panském klubu?

Ty rozbory mých sexuálních choutek, deviací a psychického stavu jsem již zmiňoval, jen se netýkají přímo knihy. Naneštěstí vybrat nejzajímavější tvrzení je trochu složitější. Uvedu aspoň pár ukázek, které mě vždycky něčím pobavily:

               

„Je to zvrácené, je to nechutné, ale zatraceně čtivé“. 

„Opět nějak více narážím na svazky, jejichž anotace začíná ve stylu "Puberťák A) si myslel, že je jen trochu podivín. V den narozenin B) ale zjistil, že je potomkem staré civilizace C) se schopnostmi D) a aby svůj pravý domov zachránil, musí zničit kreténa E), buď sám nebo s partičkou F) sestávající s podobných trotlů jako je on sám.." zlatej Panskej klub pojednávající o zakázkovém bordelu v nijak růžové budoucnosti...”

„Ukázal, že přijít na trh s něčím, co neprojde přes oči profesionálů, může znamenat pořádnou erekci pro českou fantastiku.”

12.          Těší tě názory čtenářů, i pokud jsou negativní?

Tak teď upřímně. Tebe by těšilo, kdyby ti kritizovali tvoji práci? :D Odpověď je, myslím, zcela jasná. Samozřejmě mám radši, když se objevují pozitivní názory, ale čtu i ty negativní. K celé té srandě okolo pisálkovství to už prostě patří :).

Doufám, že se vám rozhovor líbil, tak jako mě a že jsem vás i trochu nalákala na přečtení Panského klubu :).

Pro zájemce přikládám i krátkou ukázku z knihy. 

„Krátce před devátou hodinou jeli Dominik, Robert a Gideon bílou limuzínou na bál Ardala Artemia. Na příjezdové cestě si všímali různých dekorací, na kterých si Artemius dával vždy při takových příležitostech záležet.

Na odbočce z hlavní cesty jim jako ukazatel sloužil kus ruky urvané od lokte, s naaranžovaným ukazováčkem mířícím k Artemiově sídlu. Pahýl byl přibit hřebem k dřevěnému sloupu, na kterém byla vidět sotva zaschlá krev, takže bylo jasné, že dárcem musel být poměrně čerstvý zesnulý. Cestou potkali i další ozdoby, oběšence na lampách nebo slunečnicové pole, které tvořily napíchnuté hlavy novorozeňat s přidělanými slunečnicovými listy okolo. A v jejich očích se leskly paprsky okolních světel díky oranžovým odrazkám, které v nich byly zasazeny. To vše bylo jen zlomkem veškeré výzdoby, která tu byla k vidění.“

Oficiální stránka knihy, kde můžete též autora kontaktovat či knihu koupit ZDE